Západ si má podle Erdogana vybrat. „Buď budete podporovat spojence v NATO nebo kurdské teroristy, proti kterým v severní Sýrii bojuji.“
Při svém tažení však zapomíná na jednu podstatnou věc, že on si již dávno vybral, koho chce mít za skutečného spojence a kam chce patřit.
Jeho kroky proti opozici doma i v zahraničí jsou od roku 2016 neobhajitelné, jeho provokace s těžbou ropy ve Středozemním moři u Severního Kypru jsou neakceptovatelné a dnes se Turecký prezident při svém tažení opírá o radikály páchající zvěrstva podobná těm, co na civilistech páchal ISIS.
Západ se proto musí rozhodnout správně. Z Evropské unie Erdogan podporu čekat nemůže. Rada ministrů všemi hlasy odsoudila tureckou vojenskou akci a řada zemí včetně České republiky pozastavuje vydávání licencí na prodej zbraní do Turecka. USA hrozí uvalením padesátiprocentního cla na tureckou ocel a sankcemi vůči konkrétním osobám. Evropská unie musí udělat to samé, a ještě možná mnohem víc.
Evropa disponuje dostatečnou ekonomickou silou, aby to Erdogan pochopil. Teď je zapotřebí využít všech možných prostředků a společně zabránit v další destabilizaci regionu, čehož využívá především Assad na severozápadě Sýrie a Da'esh zůstává stále hrozbou pro evropskou bezpečnost.
Otázka Turecka v NATO je složitá a nezáleží jen na Evropě. Západ na ni ale bude muset dřív nebo později najít odpověď. Nyní by se zcela jistě nejvíce usmíval Vladimír Putin, pokud by Turecko dostalo v NATO stopku. To ale není na pořadu dne, tím je teď především zastavení útoků na civilisty v severní Sýrii.
