První pracovní týden nové šestikoalice je za námi. Kabinet, který bude v lednu teprve žádat o důvěru, mezitím stihl nabídnout jasnou ochutnávku toho, co nás čeká: chaos, amatérismus a zahraničněpolitickou i bezpečnostní ostudu.
Vláda národní ostudy se představila v plné síle. První týden bývá symbolický. Ne kvůli zákonům, ty stejně ještě přijít nemohou, ale kvůli signálům. A ty, které vyslala naše nová vláda, jsou varující.
Během pouhých pěti pracovních dnů jsme byli svědky přehlídky gest, výroků a kroků, které mají společného jmenovatele: odmítání odpovědnosti bez nabídky řešení. Vláda dokázala deklarovat, co všechno ruší, odmítá a přehodnocuje, aniž by bylo jasné, čím to chce nahradit. Politika „ne, protože my jsme jiní“ možná funguje v opozičním podcastu, ale ne ve Strakově akademii.
Za celý týden jsme se dozvěděli, že hlavním úkolem kabinetu je stažení jedné vlajky. Symbolické gesto, které nemá žádný reálný dopad, zato má jasný vzkaz: důležitější než řešit inflaci, bezpečnost nebo rozpočet je uspokojit ruskou pátou kolu v ČR.
Stejně tak zahraniční politika. Opakované ujišťování, že „naší budoucností je V4“, zní v roce, kdy se tato platforma fakticky rozpadá, jako politická recyklace minulosti. Visegrád, který se smrskává na osamělé spojenectví dvou problémových vlád, není strategií – je to alibi a neschopnost myslet za roh (například na spojenectví v Německu) či do budoucnosti ČR v mezinárodních vodách.
Výsledkem byla ostuda a zmatek při zastupování České republiky na Radě ministrů EU. V době, kdy se v Evropě rozhoduje o bezpečnosti, obraně i ekonomické stabilitě, jsme působili jako stát, který neví, kdo za něj mluví – a co vlastně chce říct. Smutný pohled na to, jak se naší vládou pracně budovaný obraz ČR mění v bahno nevědomosti a amatérismu.
Do toho všeho přišla rozpočtová realita v podobě sedmnáctimiliardové sekery. Bez vysvětlení, bez koncepce, bez odpovědi na otázku, kdo a jak to zaplatí. Zodpovědnost se opět odsouvá, problémy se hromadí, peníze se rozhazují bez ladu a skladu.
Za pozornost stojí i série tichých přiznání. Najednou slyšíme, že strašení kolem stíhaček F-35 bylo jen politické „bububu“. Najednou se ukazuje, že důchodová reforma, kterou nová vláda tak hlasitě kritizovala, vlastně nebyla tak špatná. Škoda jen, že se to říká až poté, co se na těchto tématech sbíraly politické body.
Zahraničněpolitický obraz dokresluje jedno povedené selfie s krajní pravicí v Evropské unii. Vzkaz partnerům i voličům je jasný: hodnotová orientace této vlády je přinejmenším nečitelná.
A pak je tu premiér. První týden nám mimo jiné připomněl, že mít předsedu vlády, který mluví srozumitelnou češtinou a rozumí vlastním větám, bohužel není v této zemi samozřejmost. Nejde ani tak o stylistiku, jde o schopnost vést stát v krizi a umět si srovnat myšlenky.
A jako třešnička na dortu: ministr obrany, který v nejvážnější bezpečnostní situaci v Evropě za poslední desetiletí… utíká. Doslova i politicky. V době, kdy má resort obrany stát pevně a předvídatelně, sledujeme pravý opak.
Toto všechno se odehrálo během jednoho týdne. Ne během roku. Ne během krize. Během prvních pěti pracovních dnů.
Pokud měl tento kabinet ambici uklidnit veřejnost a přesvědčit ji, že ví, co dělá, pak se stal pravý opak. Vláda národní ostudy se představila rychle, sebevědomě – a bohužel velmi přesně.
A Česká republika si zaslouží víc.